Až dostanu rozum...

Padá déšť - prší zarputile,
do střechy buší tisíc paliček.
A ty si dětinsky a pošetile
pouštíš myšky na klíček.

Já vím; jaké je se mnou vyražení,
jen vzdychám a nebaví mě nic.
Začínám zrána, už, při probuzení,
kdy život vchází do ulic.

Podzim se za okny prohání,
hraje si s listím, v ulicích zametá.
Ve křoví kosi, zpívají, prolhaní,
v potocích raci brousí si klepeta.

Podívej, neprší, mraky se trhají,
zbytky smutku končí v kanálech.
Podívej - jen koukni, nemusíš potají,
co veselí je tam na těch plakátech.

Až, jednou, dostanu rozum - náhodou
a nad sebou zamyslím se - zcela,
budu se dívat, jak nad vodou,
létá, sem tam, vážka převeselá.