Sedím v křesle u krbu,
hlavu v oblacích.
Naproti mě se usadil básník,
s dýmkou v ruce hledí do plamenů.
Mlčíme, ale naše myšlenky
se setkávají na půl cesty
bez překážek zbytečných pochybností.
Jsme spřízněné duše.
Naše úvahy nám nikdo nevyvrací,
nevnáší mezi nás svár
a zamítavá hodnocení.
Oba se usmíváme a popíjíme,
každý, svůj drahý koňak a hroužíme se
hlouběji a hlouběji do svých myslí.
Ani tam nemáme jeden před druhým
žádná tajemství, jakoby na důkaz toho,
že dva lidé mohou spolu strávit příjemný
večer, aniž by promluvili jediné slovo
a přitom si, beze zbytku, rozuměli.
Posedět u krbu – to může člověk myšlenky nahradit pouhým sledovánim plamenů – jejich barev proplétání… A slyšet je krásné jen kouzelné praskání ohně
28.01.2026 10:39:53 Štírečka
Ano, máme to zapsané v genetickém kódu, kdy měli předkové své poločerné hodinky. :-))
28.01.2026 12:45:12 Kan
Moc fajn chvilka - klid a smír, souznění:-)*
02.01.2026 15:43:32 cappuccinogirl
Mělo to taky tak vyznít. Moc rád se pokouším vytvořit atmosféru okamžiku. Něco jako fotografie. Tak, pokud se mi to podařilo, pak mě to těší. Děkuji za koment. :-))
02.01.2026 18:05:47 Kan
Ty a tvůj stín asi, máte stejné myšlenky i hlasy... :-)
02.01.2026 12:31:37 RadoRoh
To je, docela, možné, neboť, jak se říká: jsou věci mezi nebem a zemí. Děkuji za komentář. :-))
02.01.2026 14:12:20 Kan
Nie je nad to, keď si sám so sebou rozumieš :)
01.01.2026 17:06:36 gabenka
Sám se sebou je člověk v té nejlepší společnosti a, pokud, navíc, sám sobě, bez výhrady, rozumí, je to bonus nad bonusy. Děkuji za komentář. :-))
01.01.2026 17:34:29 Kan