Na střechy zaťukal déšť
tím tajemným staccatem veršů,
jakoby zdravil tě přítel,
i když nezveš ho dál.
Dávno již nemáš strach,
neskrýváš se před hromobitím
a hromničku nerozsvěcíš:
strážkyni domů a duší.
Oknem, někdy i dveřmi se díváš
a občas chladíš si tvář
tisícem drobných rýmů,
které spolu tvoří básně podzimu.
Včera na střechu zaťukal déšť,
mlhou se prodíraly hvězdy:
snad chtěly si omýt své tváře
od vesmírného prachu.
Posloucháš melodii deště
a tichou píseň mizejícího léta,
které si s sebou odnáší hřejivé paprsky
slábnoucího slunce a vůni vlahých vánků.
Je čas, do chladu se zahalí stromy
i stébla rákosu a voda zmizí pod příkrovy ledu.
V krbech se rozzáří břízy, duby i jiné,
aby nám přinesly pocity klidu a pohody.
...ta píseň je oslovující
vítr ví
má svá tajemství
když o nich zapěje, či je vypráví
profoukne, starosti kolikrát odfoukne - i duši občerství:-)*
03.01.2026 15:19:51 | cappuccinogirl
To víš, že má tajemství a, nejen, že profoukne, nebo odfoukne, ale i podfoukne, je totiž nezvladatelný. Děkuji za komentář. :-))
03.01.2026 16:19:05 | Kan
ej, to podfouknutí mi jaksi nenaskočilo a přitom vím, že vítr je i filuta a taškář:-))*
03.01.2026 16:22:25 | cappuccinogirl
No jestli, je to nezvedený uličník. Můžeš si ho osedlat, ale neochočíš ho. :-))
03.01.2026 16:26:03 | Kan