Chyby, co trestají samy sebe

V jistém tichu zrodil se příběh…
jenž nenáležel nikomu,
a přesto rozprostíral se kolem nebes;

příběh, jenž se sám čte, sám klame, sám kárá
avšak nikdy nepřizná, kdo je jeho autorem.

V pohybech mladosti ukrývala se jeho síla;
v širokosti ramen paměť dávných legend;
a přece ani jedno z toho nebylo přesné;
neboť skutečnost se tváří jinak, než si přejeme.

Mysl, ostrá jako oškrábané tajemství,
rozevřela pravidla hry vlastní…
podle toho, kdo se dívá,

vše ve službě tomu, co není ani dobré, ani zlé,
jen neústupně pravdivé v tom, co se snaží skrývat.

A v každé chybě rodí se trest,
v každé touze dokonalá lest,
která nikdy nepřijde…

poněvadž

Síla se zde mírní smíchem;
moudrost zahaluje gestem…

rodí se bytost, která je i není,
v přítomnosti i mimo ni,
v pravdě, jež se usmívá,
a lži, která mlčí.

Mezi zrcadly se vede spor,
v němž jeden obraz popírá druhý
a pravda se chichotá v koutě,
nechávajíc oba klamat se navzájem.

Odrazy nepraskají – odmítají uvěřit,
že by mohly zachytit přesně.

Nejsou přiznáním, avšak výpovědí;
jemným dotykem vědomí chápat,
že samo sebe může zahlédnout
pouze ve chvíli, kdy před sebou uhne (uhnije).