Večerní inspirace

Zmrzlé je zřídlo slov a veršů.

Jen krkavců hejno v zimním kraji.

Létavše kol sotva zakrákají,

Když tužka dře hrotem bílý papír.

Tuha se leskne jak břitký rapír.

Jen krve se ve mě nedořežeš.

Ukaž mi tepče, co dnes svedeš.

Víš vlastně o čem budeš psát?

Nebo chceš s hejnem krákorat?

 

O lásce psal jsi stokrát pane.

Příroda byla ti dobrou múzou.

Často jsi psal v boji s čirou hrůzou.

Teď myšlenky obracíš dlouho v dlaních

Neteče vstříc pramen rozjímání

a přesto tu hle v půli noci předeš

Nit svého umu. Dej všanc co svedeš.

Snad zase ti poslouží vlastní chtění

do sloky slov smyslu zasvěcení.

 

Po sobě čteš s každým řádkem slov.

Nesedí nezní a proto znova

doufáš, že příště až ku stolu sedneš

skutečnou báseň dáš dohromady

Bez chyb a bez jediné vady.

Jen takovou co vlastně o ničem není

a přesto v ní rýmy lákají k snění

Poslechem pak budou okouzlení

i lidé co pro ně umění není.

Krkavci kdyby to uměli.

Křídly by mocně tleskali

Jsou to však boha pustí ptáci.

Odletí když se slunko vrací.

Křídly jen mávnou na srozumění,

že zlatého středu v  tom řemeslu není.