Polední pauza.

Slunce se vyhouplo a vrhá stíny,
jdu kolem výkladů a v nich figuríny
nesměle na mě mávají.

Jejich sestry tančí na Hawai
ve stejných košilích, ve kterých vítají den.
Jsem jimi, opravdu, unesen.

Za rohem, tam toho domu, hraje muzika,
ta nová, moderní, co mi nic neříká:
jen bubny a děsivé kvílení.

Četli jste, přes cestu skáčou jeleni,
zřejmě neznají dopravní značky:
a my máme, kvůli nim, oplétačky.

Je poledne, v hlavě mi víří jídelní lístky,
hladový, vždy, zapomenu na bolístky:
hledám si nějakou restauraci.

Dnes mi to nedalo žádnou práci,
však před ní stojím a čtu si menu:
tak nevím, vážení, ale ty ceny ?

Co naplat, jíst, přece, se musí,
ta představa co stojí to, mě dusí:
ale co, na sobě já šetřit nebudu !