Zahrada ticha

Zahrada ticha

 

Zavři branku, zavři

oči a zapomeň

na nemocniční pokoj,

na kapačky, kdy ti

bylo pak zlé,

na ruce plné tvých vlasů,

když ses dívala

do zrcadla a říkala si:

jsem to pořád já.

 

A teď zase sedíš

na kraji postele a pláčeš,

utíráš si rukama slzy

a ptáš se, proč odešel,

když jste tohle zvládli.

 

Duše pošlapaná

jak černá hlína

a tisíce otázek:

proč zase taková bolest,

proč zrovna já,

kde mám pořád

brát tu sílu.

 

Tak zavři zase branku,

zavři oči.

Ocneš se v zahradě ticha,

kde nic nebolí

a ty tam

najdeš sílu

s tím zkurveným životem

se prát.