Když se posadíš na lavičku

Když se posadíš na lavičku 

 

Už se těším na ty krásné chvíle...

Den se pomalu prodlužuje,

sníh taje, 

slunce občas vykoukne zpoza mraků,

a zas je svět v pořádku...

 

Za chvíli se budou klubat z bílé peřiny 

první otužilé sněženky...

S prvním pozdravem se stydlivě ukloní

a tichým hláskem řeknou...

 

...Utrhni nás, přivoň si, že jsme krásné...

 

Víš proč?

 

...Protože jsme první...

 

Ani nám nevadí, 

když nás sníh opět přikryje peřinou...

 

Víme, 

brzy nás slunce vysvobodí 

od zajetí ledové královny 

a my budeme s vámi na malou chvíli 

snídat, obědvat i večeřet...

 

Budeme krášlit stůl v malé vázičce 

a ty se budeš opět usmívat,

zářit štěstím,

že je za dveřmi jaro.

 

Ptáčci tě začnou svým zpěvem

vytahovat z postýlky...

Ranní paprsky šimrat po tváři...

 

Najednou ti bude horko.

Sundáš teplé ponožky,

odhodíš peřinu 

a budeš poslouchat nejkrásnější koncert,

koncert jara...