Dřevoryt

Starý umělec dlouho mlčel.
Dny se tříštily o stůl,
noc se lepila na prsty
a myšlenky zůstávaly na mrtvém bodě.

Vzpomínal, jak kdysi věřil,
že krása přijde sama,
že stačí jen čekat
a tiše pokračovat v počítání hvězd.

Ale dny se lámaly.
Zakázky mizely, slova ztrácela váhu,
a svět mu šeptal jediné:
uteč.

Pak jedné noci vzal do ruky
svou nejostřejší čepel.
Ne kvůli dokonalosti,
jen aby už konečně něco vzniklo.

V dílně vonělo dřevo hlohu,
tvrdé, vzdorující, jako život,
který nechtěl být vyřezán.
Každým řezem bolela ruka i paměť.

Řez vedl bez přemýšlení.
Světlo a stín se začaly hádat,
linie se rodily samy,
a z dřeva vystoupila krajina.

Tichá Arcadia,
řeka bez proudu,
stromy bez větru,
a bytost na okraji lesa.

Napůl člověk, napůl Chiméra.

Když práci dokončil,
nevěděl, zda bdí.
Díval se dlouho,
a dřevoryt se díval zpět.

Vzal papír, dřevoryt
a lahvičku černého inkoustu
Na starém lisu
vytisknul první list.

Pak se prostor pohnul.
Černá se otevřela jako brána
a on vkročil dovnitř,
do svých černobílých snů.

Tráva tam šuměla jinak,
čas se nezastavoval, jen čekal.
Chiméra k němu přišla blíž
a měla jeho vlastní tvář.

„Tady nejsou chyby,“ řekla.
„Jen řezy, které vedou dál.“

Umělec se ohlédl,
ale dílna už byla pryč.
Zůstal jen obraz,
a cesta bez návratu.

Možná sen.
Možná nový začátek.
Možná místo, kde každé dílo končí
a začíná konečná.