Rituál odříkání

Bylo to město bez noci,
rozsvícené v přebytku,
kde ulice se leskly,
a náměstí přetékalo slavností.

Ono kráčelo tím festivalem,
s kapsami plnými ozvěn,
s ústy plnými životem,
s myšlenkou na rámen.

Všude bylo „více“,
více světla, než bylo k vidění potřeba,
více hlasů, než bylo k porozumění třeba,
více lesku, než bylo k radosti potřeba.

A přeci cosi chybělo
plnost bez dna,
nekonečný pohár,
jenž přetékal,
až ztrácel tvar.

*

V tom se okenice zavřela,
lampa uhasla a dech se zastavil;
město zůstalo stát –
byl vyhlášen půst světla.

A první hodiny se nestalo nic,
stěny hřály včerejším jasem,
dlažba držela otisk stehna,
a pohár přetékal dál.

Když v tom se ozval hlad světla,
okna potemněla a město,
své zvony rozburácelo…
Ono stálo a poslouchalo.

Ulice se vyprázdnily,
vývěsní štíty umlkly,
a v tichu se rozlila laskavost;

stěny šeptaly o návratu,
prázdné fontány žadonili o vodu,
a pohár se chvěl touhou…

být znovu naplněn –
a přece… vykvetla radost.

A když se světlo vracelo,
pohár byl přidržen,
aby každá kapka byla slyšitelná,
aby každý záblesk měl váhu,
aby se město rozsvítilo jen tolik…
kolik bylo třeba;

„Přetékání je ztráta formy,
prázdnota je příležitost,
střízlivost je úcta.“