BYLA

Chuť krve na rtech třesoucích se zimou,
v prstech rudých od té krve svíra dvě svíce.
Sáhne do kapsy pro zapalovač,
na zem spadne cigareta.
Špinavou i rudou ji položí pod její jméno,
slza ji steče přes zimou červené tváře až ke rtům,
v ústech se mísí s krví
a v třepotajícím se plamínku svíčky vidí chvíle,
kdy v nich měla ji,
její chuť,
její teplo.
Podlomí se jí kolena,
zatíná prsty do kůže
a vosk ji pomalu stíka do vlhkých dlaní.
Pálí,
nebolí ale o nic víc,
než všechny ty rány co si do teď způsobila.
Tu cigaretu ji dala ona.
Položí vedle ní svíčku a ví,
že nejen její plamen brzy zhasne,
to ona totiž zapálila ten její,
rozzářila ji,
probudila,
naučila žít,
byla jejím světlem.