Klec

Klec

Deště kapky na koleje
tramvaje mdlé jak staré sny
V šedivých domech se světlo chvěje
jak kdyby nechtělo začínat dny

Schody jsou studené, dlouhé a prázdné,
výdech se ztrácí v paneláku
Kroky se vracejí vždycky na stejné
místo, kde čas ptýlí se do oblaku

A v oknech pohledy mění se v kámen
ticho má barvu studené zdi
Někdo tu kdysi zapomněl plamen
dávno však vyhasnul, už nehoří

Ulice táhnoucí se jako chodby
lampy zář jsouc hvězdy bez oblohy
Míjí se, nevnímaj, když spěšně kráčí
bez tváří odrazy kol výlohy

Každý den stejný: výtah a schody
stejný je vzduch, tak i těžký dech
Stejné jsou stíny na konci chodby
stejné je ticho, jenž přemáhá spěch

Říkají: člověk... je přece volný
Říkají: dveře... otevřít smíš
Ale ty cítíš v hrudi tu klec
kterou si nosíš jak mučedník kříž

Pak v noci se hluk jen pomalu láme
déšť mihá světlěm, co proniká chlad
zářivka bliká v rezavém rámě
která chce někoho obejmout snad

V dálce se rozjíždí znavený vlak
koleje zpívají rezavý hlas
Někdo odjíždí — nevrátí se
někdo dál na čas zůstává z nás

A přece jednou vítr se zvedne
projede ulicí, rozbije klid
Papíry vzlétnou jak tiché věty
které se nikdo neodvážil říct

Okno se otevře na šířku dlaně
vnese vzduch studený, čistý a prudký
A v tomhle mžiku krátkém a zvláštním
klec stále menší než jsou předsudky

Možná že ráno bude zas stejné
tramvaje zaskřípou ve stejný čas
Město se znovu vnoří do šedi
a lidé skloní pohledy zas

Ty víš však, že někde za rohem v dáli
za zdí a řekou a řadou těch střech
přebývá ticho širší než město
ticho, kde člověk necítí klec