Únik z vnitřního pekla

V propasti černé, kde oheň jen pálí,
v okovech hříchů, co duši tvou jali,
stahuje démon tě do chladných stínů,
v šíleném tanci, v objetí blínu.

V propasti černé, kde popel jen studí,
v okovech vin, jež v noci tě budí,
vleče tě démon v ty nejhlubší stíny,
kde v kaluži blínu spí staré viny.

Však náhle se tříští ta půlnoční hráz,
nebeský plamen očím tvým navrací jas.
Po nocích dlouhých, kdy marnost jsi pil,
přichází Světlo – tvůj záchranný cíl.

Zlomená pouta o skálu zvoní,
před tváří Světla se temnota kloní.
Z popela vstáváš, smýváš svůj prach,
propast se zavírá, mizí tvůj strach.

Vzhůru teď vzhlížíš, kde obzor se zlatí,
dluh, který tížil, se v plamenech tratí.
Kde dříve vládlo jen ticho a mráz,
tam tlukot srdce se ozývá zas.

Nad hlavou hvězdy a v hrudi jen mír,
utichl v hlubinách ďábelský vír.
Už nejsi vězněm svých vlastních běsů,
vycházíš s hrdostí z těch černých lesů.

Křídla svá napínáš k rannímu jasu,
ztracený poutník našel svou spásu.
Dech máš teď lehký a čistý jak sníh,
ve větru zaniká démonův smích.

Už nekoukej zpátky, kde pálil tě prach,
na cestu svítí ti naděje práh.
Cesta je volná, teď volně smíš jít,
v paprscích naděje nauč se žít.