Osamělost

Plouží se nocí ospalým městem,
společnost dělá mu jen vlastní stín.
Na každé dlaždici na jeho cestě,
čte tiché vzkazy dávných vin.

Ozvěny kroků o zdi se tříští,
jak kapky deště o starý kámen,
všechna ta bolest, co ze srdce prýští,
pálí ho v hrudi jak živý plamen.

Zpod víček vzpomínky na svět se derou,
v mramoru ulic se zrcadlí strach.
V nitru se touhy a výčitky perou,
než plamen promění všechno v prach.

Lampy v kalužích se třpytí jak zlato,
a stíny se kroutí jak neklidný had.
Noc tiše šeptá, že nestojí za to
do starých příběhů znovu se dát.

Vítr si pohrává s cárem novin,
příběhy včerejška odnáší pryč.
Jen tichý nářek věžních hodin
protíná ticho jak ostrý bič.

Až město se probudí, chladné a cizí,
vteřiny života poplynou dál.
Postava v průjezdu pomalu zmizí,
zbyde jen stín, co život už vzdal.