Sonet

Má básni jediná, šperk tisícerý
ani styl dávných mistrů nesvede
mé myšlenky uplésti ve verš, který
v podiv, či smích i druhé přivede.
Jiný by shledal snad pozament marným,
v nedbalou hantýrku šatil by sloh,
takové řádky se záměrem hravým
o deset let dříve ušít jsem moh‘.
Vím, že se nosí, ba žádá se prázdno –
řasené nic, floskulí zdobené,
měl bych též nesmysly převlékat v krásno?
O čem však psát? Co není omšené?
A vetkám-li přece vzorky své v dílo,
co z toho bude? A co po mně zbylo?