Jarní procházka

Anotace: Několik týdnů bez milování a procházka v Krkonoších udělá s fantazií své ... věnováno carodejce

Vánek šeptá krajinou,
kráčím zjihlou zeminou,
levá noha střídá pravou,
hory k procházce mě zvou.

Tvé lůno, tůně průzračná,
bystřina skrze ní uhání.
Tělo smáčím celé v ní,
míza života začíná v krvi
protékat silou vodopádů.

Sluneční paprsky mě bičují,
Tvými vlasy v obličeji.
Probouzejí skryté touhy,
s hříchem tančím krajinou.

Divoký zvuk vodopádů,
oslepuje uši mé,
vidím křik Tvého těla,
rozkoši slastné podléhá.

Naďra Tvá jsou pevná jako skály,
šplhám po nich z temné díry,
na vrcholu opět slastné opojení,
saji krůpěje ranní rosy.

Tvá kůže je mým pergamenem,
krví do něj vryji to své JÁ,
větve od statného stromu
objímají nežně duši mou.

Stoupám výš a výš,
nebe náhle potemnělo,
mraky tiše promluvily:
„zažeň ten Tvůj chtíč.“