Světýlková

Pomalu a však neúprosně,
shazují stromy svoji pestrou hřívu,
skoro už budou dohola.
Sem tam zůstanou jen opuštěná ptačí hnízda,
to jediná je jejich ozdoba.

Do hladin řek i rybníků,
často se spustí vodopád křišťálových perel,
prší a prší bez ustání,
vlastně ne,
to jen kapky tančí svůj mokrý menuet.

Slunce už dávno není jinochem,
zestárlo,
teď chodí o holi,schoulené, shrbené,
tak jako starý, unavený kmet.

Venku je sychravo,
podivně tichý klid,
rychle se setmělo,
pospíchám domů,
prokřehlé ruce hřeji si u kamen,
pak zapaluji svíčku,
dívám se do toho světýlka naděje,
listuji srdcem ve vzpomínkách.