V dešti

Stojím jako tulák v dešti,
kapky skřehotají a bubnují,
vytrvale minulosti naslouchám,
a má tvář má barvu jasnou…

Smývám všechny své hříchy,
slýchám hlasů z nebes,
déšť zaplétá svou vůni mokrou do mých kadeří,
a stéká po mém těle.

Obloha je zatažená,
v dáli svítí malé světlo,
trpělivě čekám a strážím vteřiny v dešti,
v kterém jsem zamotaný jako v pavučině pavouka.

A vy? Lidé?
Stojíte za oknem a zdráháte se deště,
čekáte až samolibé slunce osvítí váš práh.
A já?
Zápolím se svým tělem,
kapkám marně uhýbám,
čekám a čekám v hustém dešti,
a stále

prší.
Martinec Vlastimil
8. Srpna 2005