Anotace: ... nevím, kam s ní... jestli do přírody nebo do života... tak je tady...
Šlépěje v písku odvál čas
noha se tiše otírá o nohu..
Zapadla listím z písku podlaha
slyšet je jen... zašumění kroků..
Do barev podzimu země se barví
po chladném ránu voní vzduch..
Do mlhy oparu mraky se choulí
a désť je podzimu... věrný druh..
Vplétá mi do vlasů vlhké ráno
za víčka konturou splíny kreslí..
A když je o šeď teď postaráno
duše mi šeptá... musím jít..
Na cestě osudu...
hledat...
jang a jin...
16.10.2008 09:54:00 NikitaNikaT.
Labutěňko, teskná básenka, zláště ke konci, šeď a splín... chjo. Posílám pohlazení a úsměv pro lepší den.
15.10.2008 15:41:00 kavec
...už to zas všichni řekli za mně a mi nenechali prostor k realizaci , ta poslední sloka je moc krásná a kdyby tam byla pouze ona tak vyjádří celou báseň Jirka
15.10.2008 14:47:00 Glooaming
Paní kolegyně, když si představím Vaše nožky, jak se o sebe otírají... hmmmmm!!!
15.10.2008 14:38:00 Hannazka
Ta naděje, která z Tvých básní prosvítá je pro mne vždycky povzbuzující!
15.10.2008 11:58:00 saddova
tohle je moc pekne, napsala si to pekne, zvlast ta sloka s temi vlasy se mi libi velmi...
15.10.2008 11:03:00 kouzelníček
Já myslel, že jsi česká labuť a ty jsi zatím čínská voňavka, houby volavka.
Jo a, když jsme u těch hub. Proč si ta duše nevezme košík a nevyrazí do luhů a hájů naší kotliny?