Pochválen buď jarní čas!

'
Rozjařen jarem, jeho zelení a vůní,
vyháním z mysli
projevy vůdců
a stíny zimních pavučin.
Zázračnou sílu přírody
přijímám všemi smysly,
ona hlavu od chmur čistí
a novou mízu žene do slabin.

Z temných koutů mé hříšné duše
teď zmary a splíny vymetám,
ve slaměném šatu Moreny
je bez okolků ukrývám.

Ať na hranici spolu shoří
a řeka v moře ať je odplaví!
Vždyť život nástrahy jiné
mi zajisté brzo připraví.

A více smutku už bych nesnesl...

Jsem neznaboh,
však pravému Bohu Země,
hřejivému Slunci,
často teď se klaním.
Když jarní vábení
a touhy hrají ve mně,
k zázraku něžné květiny si na zem klekám,
ke Svátosti Její s pokorou se skláním.

Přivoním, a pak, jako smyslů zbavený,
chci ještě, ještě, ještě!
Když omamné aroma drogy nových světů
tělem prostoupí, tak pětkrát nestačí!
Jsem šťasten
a nedbám ani nedávného deště,
co kolena mých kalhot svátečních
cele promáčí.

Již Slunce zpoza těžkých mraků opět vyšlo,
aby osušilo krajinu i lidské slzy.
Možná nebude to hned,
však určitě a brzy!

Pochválen buď jarní čas!
.