Malíř

Myslím, že máš raději stromy na podzim,
a listí zbarvené, sluncem pozlacené,
v samotě, která neohlušuje bytí.
Jsi sám sebou, rozkročen na kopci,
měříš zrakem krajinu a už víš,
jak hluboko zasáhneš do lidského vědomí.

Vím, že jsi kdysi chtěl malovat jaro,
svázat sluneční paprsky pentličkou
a v závratné vášni se nechat unášet.
Sám pod keřem rozkvetlého šípku,
bez nepatřičné přítomnosti ženy,
jsi vzal jen kousek modře z oblohy,
a zaklel jsi navždy sebe do palety.

Věřím, že jsi štětcem dobyl tichou krásu.
Tajemná údolí, do sebe zasněná ,
březové hájky, tak oddané ptákům
a ty, v klidném rozpoložení jak faun.
Ta bytost v tobě, střežící klid krásy,
ukázala na odstín hnědi a pravdu o hlíně,
z níž vchází a do ní odchází prosté lidství,
jež nebere sebou oddanost k Stvoření.