Poledne v polích

...

V samotě prostřených polí
Jako pod prastarou klenbou chrámu
Podepřenou cípem smaragdového lesa
Obroubeného bělostnou krajkou bříz
Postávám s hledáčkem pozorného srdce
Na vlásečnici svého vlastního tepu

Kadidlo mlhy zastiňuje čas
Měřený na slunečních hodinách
Dávno neviděného taveného zlata
Když v tom se do mléčného oparu dne
Jako hrotitými okny gotické katedrály
Prodere paprsek chladného slunce
A udeří na hodiny: Je poledne

Do rozruchu v křovinách u cesty
Kde se sýkorky dlouze přou s vrabci
O poslední zrníčko rudého hlohu
Vpadne hlas poledního zvonu
Z vesnice pohřbené pod nejbližším svahem

A náhle tak palčivě víš
Jak veliké ještě dnes může být ticho
A kdy bývá v polích to největší:

Když utichnou polední zvony

...