Fotografová

To jsem se to probudila,

když déšť si začal hrát,
kapky předváděly piruety,
roztančily parapety
a okapy nestíhaly brát.

Obrovský světla blikaly,
bylo to tam jak na mole,
jasné klikaté spirály
zářily na chodníky holé.

Snad nebe zahánělo stesky,
bylo jich víc a víc, velký shon,
odshora až dolů dlouhé blesky
a po nich to přišel on,
ten hluboký Hrom.

Peřinu začala jsem svírat,
navzdory dusnu po hlavu se zakryla,
čekala padat stromy a výkřiky,
taková bomba, tak blizoučko byla,
čekala jsem kdo bude umírat
a v duchu pomalu hledala úniky.

Ať už to odejde, jen posunout čas,
v těle zvýšené hladiny strachu,
každého ten chvějící hlas,
jako by byly plné prachu.

Nemohla jsem spát
a počítala
dlouho
nehybně
rozespalá,
až se to přestávalo hnát

a najednou
začalo vzdalovat.