V první spodničce

V jaképak práci
ten spící pán,
malíř v úkrytu,
v noci i ve dne,
když obloha rán
i poledních zázemí
postupně ztrácí
tu sílu blankytu,
pomalu bledne…
Až tak splývá…
…jen se zemí…

To z čar se zuje,
snad i mizí
horizontu rozhraní,
ač slunce už
chladně ryzí,
jak studená láva
maluje růž,
rozhání
to čisté panoráma,
stejně stopa má…
…tu zůstává…

V křehkém nánosu
první vrstvičky
pokřupává led
a rovnou u nosu
šustí noty zvuků
vloček o jehličky,
jak jejich pléd
uhánějících shluků
slabě šumí,
po cestě domů
bolístky tlumí,
snad více netřeba
jen poslouchej…
Jak koruny stromů…
…něžně kolébá…

Jen pozoruj
a vnímej…
Jak pokrývá deka
vodu v rybníčku,
jak se halí
bělostnými šaty
a opatrně balí
do lehoučké vaty,
jak už si obléká
tu svou první spodničku…