Návštěva v mravenčím světě

Anotace: Další příděl chaosu :)

Sbírka: Chaosy

Jednou takhle v lese lehla jsem si do mechu,
ne snad že bych chtěla dělat velkou neplechu.
Mé přání lehké bylo – jen si zavřít oči,
i když varována, že mi do nich žába skočí,
vůbec jsem se nebála
neb s pověstí nosála
s nosní dírkou velikou,
byla jsem si jistá, že to vezme oklikou.
Každý, kdo by nevítaný na mém loži byl.
Na mém loži mechovém, kde jediný stín zbyl.
Jenže jsem se spletla.
A pak se hrozně lekla.
Když jsem zjistila, že se sama pohybuju.
I když nohy vodorovně, jak obláček pluju
a mířím někam hluboko do lesa.
Nejprve jsem prosila nebesa,
ať mě pustí pekla spáry,
ať mě pustí moje máry.
Pak jsem věřila, že je to jen sen.
Byla jsem unavená, byl to dlouhý den.
Nakonec jsem se strašně smála,
že jsem to vlastně dobře vyhrála.
Asi budu mág, co má velkou sílu,
v tomhle malém objevu našla zlatou žílu.
Že teď budu kouzlit,
až se ze mě bude kouřit.
Jenže pak jsem přišla na jednu věc,
všechno vyšlo najevo, spadla klec.
Nebyla jsem čarodějka ani žádná víla,
ti co mě nesli, byli přírody díla.
Mravenci se rozhodli, že ukážou mi jejich svět.
Tak se mě chopili a nesli mě tam hned.
Než jsem se nadála a chtěla ještě rychle vstát,
čekal mě na zem rychlý bolestivý pád.
Byli jsme na místě – mraveniště číslo pět,
největší ghetto ze všech lesních ghett.
Všude pobíhali mravenci a hlasitě se smáli,
pak jeden z nich řekl, že se ani nenadáli,
že bych někdy na návštěvu přišla.
Víte, já totiž nesnáším mravence,
více než vdavky a novorozence.
A teď tu najednou s nimi byla,
a oni chtěli, abych se pohostila.
Na tom co mi připravili,
na drobečky nadrobili.
Přemohla jsem svůj strach
a jedla koláč, v němž byl trochu prach.
Popíjela s nimi kávu bez cukru a středně teplou
a snažila se nechat zmizet zmrzlinu rozteklou.
Prohlížela jsem si přitom jejich domy,
mraveniště a malé stromky i stromy.
Povídali jsme si taky ještě,
jenže pak se snesly první kapky deště.
Omluvila jsem se, že už musím jít,
mravenci mi mávali a zase čaj šli pít.
Do svých domovů, aby se schovali.
Byla jsem dojatá, jak pěkně se chovali.
A i když domů jsem přišla pozdě a zmoklá jako slepice,
návštěvy v mravenčím světě nelituju trochu ani velice.