Měsíc

Pluje měsíc po hladině
a žalostně se houpá,
jak gymnastka na kladině,
co na slova je skoupá.
Smutno je mu z pomyšlení,
že odnáší ho říční proud,
a že život ze zevšední
než ho stačíš obejmout.

Pluje měsíc po temnotě,
kde odráží se hvězdy,
tváří se teď hodně smutně,
ale neměj mu to za zlý.
Měsíc smutní po životě,
na který se dívá,
chtěl by plouti na svobodě,
avšak marně snívá.

Měsíc v noci provokuje,
spousty lidských duší,
nad námi se naparuje,
aniž to kdo tuší.
Jednou nás pak osvětluje
a pak se zase ztrácí,
svou cestu si obletuje
a na večer se vrací.