Jazzové léto

Na poli mé vlčí máky

rozvírají rudé dny,

za ohradou vzpínají se

velké hlavy bodláčí.

 

Po pěšině měkce kráčí

dvojce z lenu pletená,

kamení se něžně směje

do tváře víly z potoka.

 

Smutné vrásky na louce

rozmetají písky z hor,

večer snáší pod kopýtka

bílé zvěře vlahý čas.

 

Do dálky se vypínají

jiskry z ohňů májových,

na kytaru někdo hraje,

nasloucháme ševelům.

 

V duši svítí obraz léta,

horka, lásky, zážitků.

 

Když se takhle rozhlédneme

přes lány a horizont,

štěstí přijde samo,

ani si ho nevšimnem.

 

Ženu vezmem do náruče,

věnujeme poklonu,

protančíme altán sami

nesneseme prodlení.

 

A pak tiše pod perutí

až se všichni unaví,

obejmeme věčnou slávu,

ztratíme se nešvarům.

 

Proč si nevzít ze zázraků

taky kousek pro sebe?