Jarní rozplývání

Jaro cinká zlatým zvonkem,

že prý už je zase tady.

Rozlévá se jasná záře...

Honem, honem do zahrady!

 

Tráva svěže zelená se,

stromy listím oděné,

prohání se větřík vlahý,

smysly mé jak zmámené.

 

Na záhonku rozkvétá tu

spousta malých srdíček,

asi těžko spočítám je,

je jich jako hvězdiček.

 

Slunce z hlíny vytahuje

afrikány ospalé,

vedle nich se k nebi tyčí

pampelišky nedbale.

 

V trávě zase modrých kvítků,

bouřka jsme jim říkali,

mezi nimi sedmikrásky,

z nich jsme věnce splétali.

 

Azalky a konvalinky

už jsou také jeden květ,

omráčí mě svojí vůní,

radost na ně pohledět.

 

Bohyška a kapradina

zdobí kouty stinné,

břečťan po zemi se plazí

a k tújím se vine.

 

V tu zeleň já zanořím se,

odpočívám dojatá,

párek kosů staví hnízdo,

těší se na kosata.

 

Ráno rosa, večer vánek,

zahrádka vždy potěší,

dopřávám si lehký spánek,

toť má rozkoš největší.