Jezero aneb Tajemně krásný kůň

Anotace: Sedmá báseň z mé série "Krajiny".

Jezero aneb Tajemně krásný kůň


Probíhám tichou krajinou,
snad mi to rodiče prominou.

Utekla jsem z domu a jdu lesem,
chci se dotknout jezera, tam právě jsem.

Ve studené vodě je mi krásně,
řasy mi připomínají třásně.

Uvidím tu plavat divokého koně,
udělám pár temp, on plave ke mně.

Pohlédnu mu do očí,
jsou tak krásné, svět se zatočí.

Nikdy na mě nehleděly hezčí oči,
má dlouhou hřívu, kterou lehce smočil.

Přijdu mokrá domů, mamka se zlobí,
zakáže mi chodit k jezeru, mě to nevadí.

Vím, že to poruším a že tam půjdu,
divokého koně si hladit budu.

Zahrabu se pod deku, tělo mě zebe,
myslím na jeho oči, krásnější než nebe.

Byly tak všední, a přesto vůbec ne,
k jezeru si budu chodit hladit toho tajemného koně.