Dnes jsem si vyšla ven
za humna do polí.
Nechodím tam často,
jen když srdíčko zabolí.
Procházím remízkem
ano, ještě je tu.
Přežil čas pokroků,
odolává novému světu.
Kousek nad cestičkou,
tak uprostřed stráňky.
Zastavil se můj pohled
u křišťálové studánky.
Vzpomínky mi letí zpátky
a hledám v minulosti.
Bože, já na ni zapomněla,
tady jsem utápěla dětské starosti.
Najednou mi zvlhly oči
a ke studánce usedám.
Hladím křišťálové vlnky,
kamínek ze dna zvedám.
Mám kamínek v dlani
a vím, že ho neztratím.
Se studánkou se loučím…
na dobu, dokud se nevrátím.
Krásné,něžné.Studánka Tvého dětství.
A jak roky běží-návraty budou častější.
22.02.2007 08:30:00 | s.e.n
"zvlhli oči" oprav si na zvlhly ;-) (neživotný rod)
Na chvilku jsi mě vrátila do dětství, a do náruče přírody, díky ;-)
18.02.2007 23:47:00 | Levandule
Co lidí tolik studánek, každý asi máme tu svou. A jestli ano, vypravte se tam taky a pobuďte v posvátné chvilce. To je ten nejléčivější balzám v dnešní uspěchané době.
A...děkuju...:)
18.02.2007 02:16:00 | Verule
mám na tuhle báseň stejný názor jako nonick! Je to takové odpočinutí si od hlučného a komplikovaného světa.
17.02.2007 19:14:00 | svacinka.A
Verulko,Verulko,choť si ke studánce pro radost častěji, nejen,když tě srdíčko zabolí.
17.02.2007 19:14:00 | Lota
ahoj verulko! taky se moc rada prochazim... clovek si procisti hlavu a je mu tak nejak lip... :))
17.02.2007 18:44:00 | nonick