růže boromejská

byla jsi slzou
tam někde na začátku
než ukápla jsi v květ
květ rudé růže

stékala jsi
plátek po plátku
jak hebká je
tvá kůže

čím liší se
od člověka
když slza jak po tváři
jí stéká

šat její rudne víc
a více
jako by modlila se
orodovnice

ač květy
záhy opadají
nic nedbá smrti
v tom úděl její

plátek po plátku
tiše se usebrat
bez hlesu zasténání
v záhon opadat