na břehu

Anotace: prvotina z jara 2014

již stojí zde -
na břehu říčním
- daleko černých stěn
přehradních věží
jež jeví
se v svitu
klesající hvězdy
nejbližší
jak temná tvrz
- sídlo lesa
království -
svou vrhající
černotou opanující
jindy se
zelenající
údolí.

tu klikatí se
labe -
široké.
hadu se v svitu svíjícímu
podobné. -
skrze údolí
smrkovím pokryté
daleko
do hloubky.
na obzoru mizící
v záři oranžové.
pomíjející
- večerního svitu paprsky
posledními
magie stvořená.

rákos polámán
tu břehu náleží.
v bahno se
s trávou prolíná.
řeka
i úpatí kopců již
stínům podléhá
však koruny stromů
nejvyšších
září zlatou se
stále honosí.

kdes na protějším
břehu řeky
do vody
cos padá
či nad vodou
ryba nadechuje se
- šplouchnutí a plesk
se z kopců ozývá.
zvuku vlna vlnou vodní
následována
jest -
velké kruhy vnější
prstence vnitřní
opisují
- tak mrtvý obraz vody
náhle ožívá.
však hned
zas klid…

klidem k lidem ticho
však není! -

ptáčků zpěv
ozývá se v pravidelném
rytmu harmonií
však tolika
melodií
jak básník básníka
by recitací přehlušit
chtěl
- tu báseň nová vzniká.
to nejkrásnější
spojuje.
to z obou špatné
zaniká.

a z pod kořenů
převisů
do vod zapuštěných.
z jeskyně temna
zatopené.
či z okolních
houštin při řece
občasný jekot kachen
jež nespatřeny zůstávají
ozve se.

pouť dlouhou urazil
až sem.
další krok dnes
neučiní.
tiše sedí
na břehu
přemítaje
člověk
- nikdo – já
a smysly
v nichž tyto krásy
existují.

- „čím bez lidí svět by byl?
- krás plný
nikým nevnímán…
a jsem já tam
kde nikdo nevidí?
slova
kde nemá je
kdo slyšet?
- vlny zvuků rozplynou se
v nekonečné mlze…“

první osamělé hvězdy
vycházejí v černě modrém
nebi
- i když jak
klišé
to zní -
ledová zář
- diamantová -
pustou duši neomrzí -
potěší ji.
pochmurní.

a harmoniky teskný blues
krajem plyne.
však s temné noci
nástupem
i ten zvuk
v kraji hyne
- život spát jde.

ke spánku ulehá i ten
člověk – Nikdo…

noci k životu spánek
však není! -

náhle cvrčci ožívají.
cvrlikají.
místy sovy hůlákají
a z houštin tmy
výkřik kachen
ozývá
se!

se srdcem bušícím zbystřil!
- pár výkřiků.
křídel máchnutí.
- řev utichá -
žije šelma noci dál
však kořist ráno
nečeká… -

jak ta kachna
plachá
je sám
v temnu a
noci.

stíhá
jej tíha
strachu.

rodí se
stesk.

- daleko je domov.
i nejdražší
jež máme.
‘ni lidské bytosti cizí
nablízku není.

zranitelnosti své
vědomí
do uší mu
proniká.

každé prasknutí
větvičky
smysly zbystřuje.

tep
zrychluje.

a z země tvrdé
studené
chlad do kostí
proniká.

- mrtví úplňku
jasný svit
nedá člověku
spát…

oči otevřel
‘by bytí své
v realitě si
zpřítomnil
- spatřil tu ponurost
noci živoucí
- mezi stromy
temnotu
kam ‘ni úplňku svitu
‘ni nebe jasného
nepronikne -
a ty černé hrubé skály
co do nebe s
lunou se
zabodávají
z života
maso vytrhávají.

- kéž spáti by mohl!

- na mysl chmury přicházejí -

kéž mohl by spát!
- jak lidé
v domova teple
spící
temnotu noci
přežívající.

tak
v mechu na břehu
leží dál.

bledý.

nespí.

přemítá

- „co za stěnou houštin se skrývá?
a dál za lesů hlubinou?
nad kopci a výše ke hvězdám?
za slunci
a hvězdokupami?
co je za temnou
prázdnotou vesmírnou?

tak malí jsme!
bezvýznamní.
opuštění..
malichernostmi se třesoucí...
nekonečnem se
vlekoucí...!“

a v slzách umírá ten
člověk – Nikdo…

III

paprsek prvý
- jak jehla -
škvírou skrze
obzoru kopce
ostře proniká
vstříc
oku člověka.

tma dlouhá
nekonečná
náhle zaniká
- jen vzpomínka
zůstává
- však bledne.

se dnem
novým naděje
vycházející
zchladlé srdce
rozmrazí

- radostnou agonii prožívá! -

životem voda zní!
ryby
kachny
žáby
hladinu čeří.
z kopců svitem ranním
povznesený
pěvců radostný hlas
se ozývá
- jak faun by
na flétny hrál
pouhým světem
vyrušen.

tam
ten libohlas odkud
line se
ptáci
skrze větve
létají lesem
napříč
- světem žijí
a život
je jim životem -
a boroví
i smrky.
Duboví.
houštiny
i stříbrné skály
stín vrhají jen
příjemný.