Jaro do tváří dýchá

Jaro do tváří dýchá
svým vlahým dechem
jenž voní po maceškách
se svým vlastním cejchem

Voní taky po zlatém dešti
jehož samotné slunce krášlí
medové kvítečky na keřích
abychom po zimě našli

Svým dechem zemi zahřívá
pestré koberce kvítků se rodí
když v zimě tvrdě spaly
a po špičkách kolem chodí