U sochy víly Izeríny

Sedím na lavičce u břízek
se mnou jen socha víly
již chrání malý remízek
v Bedřichovĕ dobří lidé žili

Ta víla rodné hory brání
jí samotnou nikdo nehlídá
všech lidí se vždy straní
jen nebezpečí u nich předvídá

Vor mraků po modré vodě
klidně si oblohou,ve výši plave
než změní se v mohutné lodě
jež po chvíli zahalí nebe tmavé