Princezna noc

Dva jasmínové kamínky na nábřeží,

klid a výhled objímá jejich objetí,

tiše, bez zbytečných slov či třískání bubnů,

tiše, jako když jinovatka tíží a pak sněží

na nablýskaném víku návrší,

hle, nad poli leží.

Na odlescích jarních lístků

vrší se stíny stínů, co na nebi zbydou,

než načechrá je fantazie,

plyšové lamy anebo Sněhurky z nachových drátků…

pohromadě celý cirkus drží.

Pochodně ve skleněných očích

cítí vůni opotřebovaného Slunce,

nemocný mudrc na povlaku štěrku,

matný odraz tváře v louži

a princezna samota,

co říká si noc.