V zámeckém parku

Zahlédl jsem
sedět u silnice černý sníh
jemuž slzy stékaly po asfaltu
byl tichý jako ta noc
co se zhoupla v ráno
přesto nepromluvil ani slovo
asi se bál slunce nebo deště

Ve Vratislavicích mé kroky vedou
po lávce přes Nisu
do zámeckého parku
kde loňské listí ještě u nohou chřestí
jako ďábel když řinčel řetězem
u zlobivých dětí

Stromy se choulí
pod stříbrným brněním mlhy
kde v březnu zní v korunách
nesmělé štěbetání
jako by jaro šlo přes park s flétnou
přesto dnes sněží
ptákům do hnízd

Stoletá vrba se naklání do hlubin rybníku
jako by chtěla utopit
své suché kadeře
až se voda čeří v kruzích