Arnokultovo ticho

ARNOKULTOVO TICHO

sedím ve svém pohodlném křesle
zahalen mlhou Jizerských hor
normálně v něm píšu básně
teď slyším Jizerských lesů chór
a bublání potůčku a hukot jezu
zavřená víčka vánek mi hladí
jako tehdy moje milá
když jsme byli ještě mladí
na víčka mě políbila
pod větvemi starého bezu

starý bez pomalu chřadne a usychá
a já už taky se cítím slabý
vítr občas jako když zavzdychá
jeho ten teskný nápěv baví

tichem jsou pro mě tyto zvuky
poslouchám je a v duši mám klid
to se Ti povedlo, milý Arnokulte
Tvojí básní toto ticho nastolit

a vysvětlit, jak se tímhle tichem opít
a přesto zůstat střízlivý
stále znovu se vzchopit
i když stále rychleji tikají hodiny

melancholie zmocnila se mojí duše
nemůžu se ani hnout
vzduch v pokoji stojí tiše
jakoby nade mnou chtěl se ustrnout

jak píšeš
díky za ten tip
poslouchám to ticho
a hned mi je líp

jak tehdá chutnaly buchty máminy...!