Jezírko se večer svléká

Slunce rudě večerní

rychle schází za obzor,

na hladině jezerní,

barví mraků vzor.

v stínech světlo tvrdé měkne,

kuňkáním o žábu si skokan řekne,

na stromě zas rosničky se páří,

cvrček ještě dohrává, kolem vody život září,

slunce padlo za obzor, aby po noci snové,

stihlo vyhřát kamení užovce obojkové.

Kol jezírka na mělčině kvete žlutý kosatec,

rámují jej orobinec, rákos také puškvorec,

bonsaje se odrážejí na hladině jezírka,

rostou tam, kde v kamení mezírka.

Do jezírka voda padá,

rozstříkává vláhu kolem,

stromy lehce zalít zvládá,

pak vše roste horem dolem.

Habr, lipka, javor babyka i klen,

olše lepkavá se k vodě stáčí,

jabloň planá, třešeň ptačí,

tis, borovice - bonsajistův sen.

Dřevo plave na vodě,

zbylo zřejmě z Titaniku,

ve vlnách po nehodě,

děti hrály si v dřevníku.

Na tom dřevě v květináči,

citronela, v ní knot hoří,

komáry co v pase spoří,

vyplašit však sotva stačí.

Mihotavý plamen knotu,

tančí velmi rychlou notu,

aby v květu leknínu

stín se zlomil do stínu.

Vánek změnil se a fouká,

síla větru už ne skoupá,

plamen lítá na vše strany,

rozmazal i ostré hrany.

Zasněný se posadím,

plamen knotu a z něj dým,

kroutí se tu kolem lodi,

jak striptérka oči vodí.

Svléknout tuhle krásu, něhu?,

Hlouběji se zamyslím,

vždyť už tak je bez oděvu,

ukryji ji za svůj stín…

Přisedne si ke mně Lenka.

Hranice to velmi tenká…

Na co myslíš u vody?

Na různé toť důvody…

…Na lekníny, na čolky…

Vlastně trochu na holky.