Jezírko se večer svléká

Rudé slunce večerní

na hladinu jezerní,

dřív než  padne za obzor,

 načrtává mraků vzor.

 

Protáhnuté stíny, světlo měkne,

skokan kuňká, o žábu si řekne,

na stromě zas rosničky se páří,

životu se kolem vody daří,

slunce kleslo za obzor, by po noci snové,

prohřálo zas kamení užovce obojkové.

 

Kol jezírka na mělčině žlutý kvete kosatec,

rámují jej orobinec, rákos, také puškvorec,

bonsaje se odrážejí na hladině jezírka,

rostou všude tam, kde v kamení mezírka.

 

Do jezírka voda padá,

stromy lehce zalít zvládá.

 

Olše lepkavá se k vodě stáčí,

jabloň planá, třešeň ptačí,

habr, lípa, javor babyka i klen,

tis, borovice - bonsajistův sen.

 

Dřevo plave na vodě

ve vlnách po nehodě,

zbylo zřejmě z Titaniku,

z hrátek dětí u dřevníku.

¨

Na tom dřevě v květináči,

citronela, knot se smáčí,

komára, co kolem píská,

že odradí šance nízká.

 

Mihotavý plamen knotu,

tančí velmi rychlou notu,

aby v květu leknínu

stín se zlomil do stínu.

 

Síla větru večer stoupá,

ve vlnách se loďka houpá,

plamen lítá na vše strany,

rozmazal i ostré hrany.

 

Na kámen se posadím,

sleduji, jak tančí dým,

zasněný je básně rým,

za zástěnou z vrby proutí,

dívka křehká boky kroutí,

představa je v okamžiku,

zpět na lodi Titaniku.

 

 

Svléknout tuhle krásnou něhu?

Vždyť už tak je bez oděvu!

Hlouběji se zamyslím.

ukryji ji za svůj stín…

 

Přisedne si ke mně Lenka.

… hranice to velmi tenká…

Na co myslíš u vody?

Na různé toť důvody…

…na lekníny, na čolky…

možná taky na holky“