HORY

Hory nemlčí, vládnou věky a shlíží shůry,
a tichým šumem vypráví věčné příběhy.
Hory šeptají, vždy neřvou, jsou plny něhy,
jindy burácí, hřmí a chrlí oblaka blesků,
dují mezi větry, na slunci jsou plny lesku.

Orli a Sokoli,
jestřábi, sovy, krkavci, poštotolky,
vznáší se mezi vrcholky,
míří ze školky do školy,
a když střemhlav vrhají se k zemi,
to se učí,
vyhlížet kořist,
slétnout,
drápy do těla
silou vnořit,
do masa zoban
zahnutý,
kořist ještě
chvíli kňučí,

pak už je ticho, jen trhání oběti, a zvuk krve
přehlušuje hlas pramene, jenž z nitra se hrne,
do studánky vyvěrá, do žil divokých a strmých hor,
v potoky se rozlévá, a jakoby srdce jejich napájí.

Hory jsou orgány na globusu jako na lidské hlavě,
jsou nosem, jímž dýchají sopky,
jsou očima, jež pláčí magmatem,
jsou ušními laloky, tůněmi v kamenech i v trávě,
třpytí se stříbrem a zlatem.

Hory pod mraky jsou celozelené hřebeny a strže,
jsou hory vysoké v mracích, jako ostrovy v oceánu,
jsou hory strmé a plné dravých ptáků,
a brzy k ránu
když květy se probouzí a stále jsou zavřeny,
a plody dozrávají, v paprscích slunce,
rosa vše zdobí,
diamanty.

Hory jsou leskem, mrakem, divokou bouří,
vodou a magmatem pláčí, sopkami kouří.
Kdo je miluje, je nenávidí.