Beskydská Karkulka

Po lese s košíčkem

děvče jde s klidem.

Za pocit bezpečí

vděčí teď lidem,

že v zdejších lesích

vlci už nebydlí.

Cupitá pěšinkou

s veselou písničkou,

s kyticí, vínem

za milou babičkou.

Už jen sto metrů

k jejímu obydlí.

 

Výstražně zakřičí

na stromě sojka,

srdce se rozbuší

jak v moři bójka –

před dívkou náhle

statný vlk stojí.

Nohy jsou těžké

jak mlýnský kámen.

Celá se chvěje,

jak v bouři plamen,

o život svůj

dívka se bojí.

 

Však nikdy vlk netouží

po lidské krvi.

Vždy to byl člověk,

kdo zabil prvý,

a pak se chlubil

nad mrtvými těly.

Pohádky o vlcích,

trhajících ovce,

z každého sedláčka

dělají lovce,

který si rád

z pušky hned střelí.

 

Ale změnila názor

v čepečku dívčina,

když pohled srazila

se smutnýma očima –

vlka, jenž přišel

o děti a družku.

A když se domů

z návštěvy vrátila

u otcovy skříně

zámek pak rozbila

a do řeky hodila

náboje, pušku.