Podzim II

Něžná je podzimní noc.
Ani špetku.
Je to jen šedé a studené.


A ráno těch patnáct minut na pláč..
Protože jindy to nejde...
Jsem v jednom kole a čekám, že to přejde.


V žaludku pomalu tvoří se bezoár.
Malý smotek všech samot a křivd.
Smutek drží se mě,
a štěstí neslyšné k mé výzvě...
Přijď.



Možná se ztratilo v těch hromadách suchého listí.
Možná se spolu s láskou kochají všemi těmi barvami...
A na mě nemají čas.


Čas to prý všechno zahojí.
Nebo se rozdělí v nás.
A napřesrok už Tě nepoznám.
Budeš jen cizí vousatý pán.



Co mě kdysi za ruku vzal...
A rozhodl se mě mít rád....



Chtěla bych...



Uprostřed podzimu úpěnlivě úmorně...
.... toužím.