Martine,...
Zase jsi nepřijel,
jaká to zrada,
má duše holčičky,
znovu tak strádá.
Má duše holčičky,
stejně jak loni,
vlastně už nevěří,
bílému koni.
Vlastně už nevěří,
i když by ráda,…
Přivez mi, Martine,
bílo, jenž padá.
Přivez mi, Martine,
všem dětským duším,
třpytivý kabátek,
ten zimě sluší.

Pohledem z okna mě napadá, že vločkováni opět nepadá.
Barvu koně, hlídej si Martine. Ať v blátě rčení tvé, nadobro nezhyne!
Pěkně si nám to tady Petí, poeticky vybílila*
12.11.2025 01:09:27 | šerý
Však on napadne, ale ještě si počkáme. Když už nic, aj šedý dobrý.
Jinak, moc hezká báseň.
11.11.2025 19:18:15 | PIPSQUEAK
Tahle báseň je nádherná – jemná, melancholická a přitom plná naděje.
Je to přesně ten reflexní tón, který mám moc ráda – tichá vzpomínka, trocha smutku a kousek dětské duše, co ještě věří v zázrak.
Určitě je to i můj šálek kávy – něžné, citlivé a s krásnou duší.
11.11.2025 17:14:32 | Červenovlaska
...pěkný...taky mám rád bílou nadílku, kdo ne...;-) nejsem sice Martin, jenom Marten...ale na tom krásným bílým koni by se jezdilo...
11.11.2025 17:03:23 | Marten
Moc hezké Dreamy...
Škoda, že jsem Martina, něco bych Ti tam foukla...
.
11.11.2025 16:23:36 | Marťas9
Zkusím Petí ještě s bráchou Martinem trošku zatřást,jestli z něho něco
bílého, studeného nespadne a dyžtak pošlu dál... :-))
11.11.2025 12:54:27 | Kett