Laň

Laň, co našlapuje potichu,
laň, co nesměle pohled svůj nosí,
vždy pije z odlehlé studánky,
i když ji jeleni bezhlavě prosí.

Ať něžný čumáček smočí
v jejich přítomném bytí,
ať její postavu líbeznou
studánka do svých vln chytí.

I když je laňka veselá,
kopýtka do vzduchu háže,
je pro ty s menším parožím
vzdálená, jak zákon káže.

Chtěli by v mezi s ní trávit čas,
rány jí hojit medem,
chtěli by tvář její přikrýt svou,
chtěli by — obzvláště jeden.

Jelen, jenž touží po lani
v intimním stínu lesa,
budu nejspíš já po ránu,
když srdce nad myšlenkou plesá.

Laňkou, jež postává opodál,
objímá moje pocity,
nebude na celém paloučku
žádná jiná nežli ty.