---Na Zábrdce---

Jedněmi z nejlepších vypravěčů jsou řeky, říčky a potoky. Vypráví o osudech těch, co žili po staletí na jejich březích, o zlámaných loukotích formanských kol, o zaniklých mlýnech, vysídlených vsích a jejich odsunutých obyvatelích. Když se jim nechá volnost, je příběh pravdivý, nabývá postupně na síle tak, jak sílí řeka. Je-li tok spoután, je příběh skrytý a mdlý. Projděme si tedy naše nejmilejší říčky od pramenů po ústí a poděkujme jim za možnost alespoň tušit věčnost. Třeba ve zlatých čeřinách písečného dna. Kolik už viděly pomíjivých osudů? Pozorujme, jak se mění jejich koryto, jak sílí jejich proud, noří se do lesů a houštin a vynořují se do podmáčených luk. Jak tisíce let hryží do skal a stejně tak dlouho ukládají svůj kal na břehu druhém. Hledejme důkazy lidského bytí, ať už jde o staré mostky, zapomenuté cesty nebo keramické šupinky viděné skrz chlad čiré vody ve zlatě lesknoucím se písku. Nechme je zkrátka vyprávět svůj příběh, vždyť jsou tu tak dlouho, že mají jistě co říct. Zaposlouchejme se...

---Na Zábrdce---
Sama proudí skryta světu,
bublá tiše v kořání.
Opravte mne, zda se pletu,
ta se času nebrání.

Píku rákos v chochol skládá,
šíré šustí zástupy.
Luh křivý sněm zákrut žádá,
kořeny v zem zatnuty.

V béži topí říčka břehy,
než sedne kal bloudivý.
Jesep brousí, výsep něhy,
zanáší proud loubivý.

Mlžnou říši zlatých čeřin,
kalí listy tlející.
Od břehu sráz lesních šeřin,
v ústrat stráně halící.

Tak panenko bílých písků,
vnoř se v náruč kapradí.
obteč smrčí, ukloň lísku,
mne tvé bytí nevadí.