Vítr

Pod jasným sluncem pozoruji Vítr,

rve plátky květům, po zemi je zametá,

jak svévolné dítě marnotratně hýří,

když vrhá je nebi do očí.

A pak se Vítr náhle ztiší.

Provinile prohrabuje bílé lístky,

v marné lítosti je do koruny zvedá, 

chce vrátit je tam, kam dávno nepatří