O touhách pod záštitou podzimu

Podzime, ach, ty jediný

rozumíš mým náladám,

když se tak sama sobě zdám

neustálená,

rozlétaná do všech stran

jako severák - ale pak je tu Červen,

a ten je dobrý proti severáku

a jiným veselostem;

a přesto, ta veselohra

oranžové, žluté a rudé

budí ve mně nadšení

z hloubek, kam nedohlédnu -

jen vhozený oblázek zašumí ve větru

a pak splyne s temnou propastí

doztracena

***

ach, milý podzime,

když na mě dýše Tvůj sentimentální dech,

zapomínám i na ten přenádherný Červen,

který mám z celého léta

nejraději

a možná že "já" jsem jen

příznakem podzimu,

jeho odrazem na vodní hladině,

kam dopadla veškerá pozemská světla,

načež se nad nimi navždy zavřela

hermeticky uschována jako já

jako já -

pohřbená ve spadaném listí,

navždy bych v něm zůstala,

jen aby nemuselo přijít to věčně nadějné

alergenní jaro

číslo čtyři se protáčí v kaleidoskopu,

s ostatními zrníčky padají v občasném pohybu,

kdy si chceme hrát -

a já se roz-padám na částečky

pod množinou Z.

a pojednou také zatoužím pookřát

v bezhlesém dechu toho přesvětleného jara;

sladká, přesladká melancholie,

chci ji já, či chce ona mě?

Mám v sobě

podzimní náladu,

kterou mám tak

tak nevýslovně

ráda,

neboť v mystickém oparu polyká mou věčně

putující,

věčně hledající duši,

utkanou ze žilek javorového listí;

netuší, jakou píseň

nekonečnou

pěje mé veliké srdce:

chce se zdát sobě samému,

učinit ze sebe živoucí legendu,

pod oblaky

nevšednosti

navždy zasvěcená podzimu,

který mě objímá,

líbá na zrudlé skráně

a miluje se se mnou

na podušce ze spadaného listí

milostivě,

vášnivě,

z jeho mrazivých polibků vlhne mi klín,

chci se mu, nade mnou spočnutému,

celá, celičká dát, především svou věčně podvádějící duší --

to jsme si tak vyměňovali názory, disputační materiál,

stohy slov - když tu náhle jeho oči

palčivé

prostoupily celou mojí bytostí -

a pak už jsem jen cítila, kterak mě jeho zrezlé rty

zastudily na šíji

a my se zbortili do spadaného listí

a vzpláli spolu chladným plamenem;

z mého hrdla vzešly vzdechy, které snad ani

nemohly patřit mně - to musela procitnout

má hladovějící duše...

a tak jsem tam,

ve spadaném listí,

marně odolávala jeho mrazivé péči;

když laskal má ňadra,

mým tělem otřásl první mrazík,

jeho velké dlaně, rty a velké, nevýslovné oči

jsou to jediné, nač si pamatuji,

než jsme se stali jedním

a já vybuchla v jiskrách zubatého slunce --

křičela jsem bez zábran

a vítr pak rozfoukal mé steny do všech stran,

potřísnila jsem okolní listí,

zatínala nehty do lesního mechu

(ještě dnes jsou plné ženských vzdechů)

a on také zpíval

tak čistě, až se mi z toho

zatmělo před očima -

tolik jsem jej chtěla

jako asi ještě nikoho předtím,

na spadaném listí nebo

pod baldachýnem smaragdových hvězd,

když vzplály vysoké ohně a věneček se vydal po proudu

osamocen

tolik jsem Tě chtěla,

ale nebyla k tomu vhodná chvíle -

a ta fantazie na spadaném listí

ještě dnes se prohání mou poblázněnou hlavou;

stále těžší zdá se

udržet svou příčetnost,

když se mi Tvé nevýslovné oči

opřou plnou vahou do duše,

a já vidím a já cítím

a nemohu jinak, než strašlivě chtít

Tvé tělo položené na tom mém,

tryskající touha, hlučná krása

prostoupená Tvým úžasem,

chci Tě, Červne, navzdory podzimním fantaziím

chci Tě nekonečně -

více, než chceš Ty mě, myslím...

***