Dědovi

Duch člověka na sedle života, rodeo zvládá.

Jak to děláš, dědo?

Ve své každodennosti skákáš i do výšin,

nikdo neslyší tvůj hlas, nikdo se nedívá.

 

Ostrovy života tetují tvou kůži,

meandry rýsují ústa, stále jimi pluješ,

jako bys plaval mezi hrotem, kormidloval tuší.

 

(Jak to děláš?)

 

Poledne jasnější, když tě z okna zřím.

Ohrádka radosti kolem tebe roste blaze,

porosty sklánějí se, rovnají svá záda,

zastřené oči - čelí odvaze.

 

(Víčko oka padá)

 

Kdy mne vezmeš k sobě do dob,

kde chutnala každá chvíle, každý snový roh?

V nadšení poslouchám ty cíle,

jako na starém papíře, každý list, každý stoh.

 

Mám tě ráda, dýchám po každém díle,

životem, který jsem si vždy přála.

Zůstane ve mně, zahřeje mou duši,

jako chladných věků šála -

když prší.