Spolujezdci

Ano, jsme jen přátelé,

tvé činy kropí bory v lese.

Kůra pláče smůlou slyše,

a vůně dřeva stoupá vzhůru.

 

Jedeme a míjíme zlosti.

Miluju tě,

jako blízké části,

jež se odhalují

v ryze čisté věrnosti lidí.

 

V deformaci světa

zbýváme si.

Držíš má špičatá ramena,

která vycházejí jako panely měst,

když vstávám šťastná.

 

Tehdy, v dávném znění,

chvíli byl jsi dál.

Nehněv se, co dokázal,

vím, kdo při mně stál.

 

A přesto…

jedeme dál,

mezi lesem, klidným dechem,

mezi dobou a vůní času,

v rytmu skal.