Zrcadlo snílka

Než vyjde slunce,
před svítáním,
když měsíc se jemně k lesu sklání
budu snít.

Popluji řekou stříbrnou,
kudy mě proudy poženou,
popluji po moři snů,
skleněnou hladinou dnů.

A pak, po spoustě bezejmenných měst,
po myriádě hvězd,
po zlatém prachu cest,
kudy mne můžeš vést,
se probudím.

Další den prachu z komínů,
mozaiky ze splínu,
další den plný masek šťastných tváří,
zpod kterých nejistota září.

A co příště?
Stačí jen pár slov,
vibrace zvuku, nesoucí se docela tiše
když nevíš, jak se to píše...