Tajemství staré mříže

V zámecké zahradě, úplně v rohu
stojí tam staletí,
kamenná kašna s mříží z kovu
jen stín přes ni občas přeletí.

Tepané lístky k nohám mi neupadnou,
slunce jí nevadí, naopak chválí,
spletené růže neuvadnou,
svou duši neztrácí, má-li.

Jako už mnohokrát, dívám se na ni
a myslím na toho, kdo krásu vytvořil.
Snad básník, poeta, došel na poznání
nutné je dílo, abych v něm věčně žil.

Když zavřu oči, vídám ho v snění
v temné kovárně, kde ohně hoří
a srdce muže, který už není.
Svou vizi, tu rukama tvoří.

Byl jistě svalnatý, silný a krásný,
to kovář musí být.
Mě však to jeho dílo vede k básni
jaký to talent, jaký cit...

Doprostřed mříže zdobené
zasadil velké em.
Je to snad symbol pro jiné?
Je to snad šifra, nebo šém?

Dnes v noci já viděla ho znovu.
vycházel z kovárny, mračil se do slunce.
Najednou jeho rysy změkly, nebyly z kovu,
díval se zrakem umělce.

Po dvoře kráčí žena, láska..
Pohledy obou spojí je.
Zamává něžně, světlovláska.
Ona je symbol, šifra, cit...Marie.